Těžká či lehká plovoucí podlaha, její výhody a nevýhody

Víte, jaká je správná podlaha? Neubírá z prostoru, nechladí, tlumí kroky a neproniká přes ni hluk na níže podlaží.

Při budování podlahy v domě mějte na paměti její dva hlavní atributy – musí udržovat teplo odspodu a současně vytvářet akustickou pohodu. Oba zabezpečíte vhodnou tepelnou izolací podlahy. Řešení se liší u podlahy v přízemí a na patře.

V přízemí, pod kterým již nejsou vytápěné obytné místnosti, je třeba lépe tepelně izolovat, dokážete tak ušetřit 5 – 10% tepla v interiéru. Na druhé straně, zde stačí, aby se kroky nerozliehali po prostoru. Na patře už záleží i na neprůzvučnosti, tedy na schopnosti podlahy zadržovat zvuky a nepropouštět jejich dolů.

Také musíte mít jasno v tom, jakou světlou výšku místností lze dosáhnout, což bývá důležité zejména v podkroví nebo při rekonstrukci. Od tohoto údaje se odvíjí i výběr skladby podlahy. Na výběr máte mezi těžkou a lehkou plovoucí podlahou. Abyste si ji nemýlili s plovoucí podlahovou krytinou, měli byste znát výhody i nevýhody obou možností.

Rychle, snadno a v suchu

Lehká plovoucí podlaha poskytuje rychlou montáž a minimální zatížení konstrukce. Své označení získala, protože nevyžaduje jako roznášecí vrstvu betonový potěr. Buduje se suchým způsobem, a tak se obejde bez času potřebného na zasychání.

Díky této technologii je také tenčí a lehčí. Pokud je správně sestavena, poradí si s udržením tepelné pohody is kročejového hluku, čili s roznášením zvuku kroků po interiéru. Má však o něco slabší neprůzvučnost jako těžká plovoucí podlaha. Znamená to, že pokud si na patře nebo v podkroví pustíte hudbu nebo film, mohou se o tom dozvědět io patro níže.

S použitím správné tepelné a zvukové izolace dokážete snížit kročejový hluk o 22 až 32 dB. Při izolaci podlahy se někdy používají desky polystyrenu nebo minerální desky. Polystyren dobře tepelně izoluje, má však vyšší tvrdost než desky z minerální vlny, a tak lépe šíří zvuk, což zhoršuje akustickou pohodu v interiéru.

Při instalaci izolace je důležité, aby izolační desky co nejtěsněji přiléhaly. Doporučuje se použít izolace v tloušťce alespoň 3 až 5 cm. Aby se kročejový hluk nešířil do svislé konstrukce a následně do jiných místností, je třeba po obvodu místnosti uložit okrajový dilatační pásek, který zabrání zvukovým mostem. Na vrstvu tepelné izolace se umísťují roznášecí velkoplošné desky, většinou z OSB desek nebo překližky.

Jejich tloušťka by měla být alespoň 2 cm a ideální je, když se ukládá ve dvou vrstvách či spojuje na pero-drážku. Na ně se pak může ukládat zvolená podlahová krytina – dlažba, laminátová nebo dřevěná podlaha.

Solidní základna

Těžká plovoucí podlaha sice zabere více z výšky místnosti a více zatíží konstrukci, s izolačními minerálními deskami však sníží kročejový hluk až o 25 až 35 dB, což v interiéru představuje výrazný akustický efekt. Její součást je betonový potěr, který se připravuje mokrým procesem, což vyžaduje delší čas na důkladné zaschnutí. Musí být oddělen od izolační desky hydroizolací, aby nenasákla vlhkostí z potěru.

Minimální tloušťka potěru je 4 až 5 centimetrů, podle doporučení statika. Při těžké plovoucí podlaze je třeba brát v úvahu její vyšší tloušťku a zohlednit ji při osazování otvorových konstrukcí – dveří, zárubní a prahů.

Při izolování podlahy v celém obytném prostoru třeba vybudovat nejprve dělící příčky, až pak přejít k tepelné izolaci podlahy. Při opačném postupu by podlaha vedla zvukové vlny do všech místností. Při tomto typu podlahy je vhodná tloušťka izolace asi 4 cm.

 

Ukryté pod podlahou

Někdy se pod podlahu ukládají technické rozvody, čili vedení vody či elektřiny, ne podlahové vytápění. Je jich třeba ukládat do vrstvy pod tepelnou izolaci tak aby je od roznášecí desky oddělovala vrstva izolace v tloušťce alespoň 2 cm. Podlahové vytápění se musí ukládat až nad tepelný izolant.

Dnešní podlahové topné systémy zvyknou buď upevněny v rohoži v případě elektrického zdroje nebo v systémové desce při teplovodním vytápění. Následně se aplikuje roznášecí vrstva v podobě betonového nebo anhydridového potěru.