Chihuahueňo- „velké srdce v malém těle“ vyjadřuje vzhled i povahu drobného psa, jehož původ je v Mexiku. Vyskytuje se ve dvou varietách – krátkosrstá a dlouhosrstá.
Velké srdce v malém těle
Čivava je miniatura psa domácího. Přirozený přírodní výběr způsobil, že se objevili psíčci, kteří v dospělosti dosahovali malých rozměrů a zachovali si i mnoho štěněcích znaků, kterými jsou velká kulatá hlavička, velké výrazné oči i uši, hravý roztomilý výraz. Takový psík pak rozhodně nemohl ujít pozornosti člověka. Ten se pak snažil tyto znaky upevnit cílenou plemenitbou.
I když je čivava malinká, se svými „sourozenci“ druhu Canis familiaris si v mnohém nezadá. Můžeme ji spatřit jako oblíbeného domácích společníka, který pečlivě dbá o zdraví svého pána, neboť několikrát denně absolvují splolečně krátké nebo delší procházky a tím si utužují zdraví.
Uplatňuje se také při terapeutické péči v nemocnicích, léčebnách, domovech dětí i důchodců a v hospicích. Ve Velké Británii již mnoho let působí organizace P.A.T. (Pet as Terapy) DOG, která sdružuje dobrovolníky – majitele klidných, vyrovnaných, poslušných a přítulných psů, kteří chodí pravidelně navštěvovat výše uvedená zařízení.
Čivavu můžeme spatřit i na kynologických cvičištích při agility a je v neposlední řadě také výborným hlídačem. Vždy ohlásí, že se děje něco neobvyklého a nemusíte ji tomu vůbec učit, což mohu potvrdit z vlastních zkušeností se svými psy.
Vlastnosti, povaha a velikost tohoto plemene již učarovala srdcím mnoha lidí a mezi chovateli se traduje, že málokdo si pořídí pouze jednu jedinou čivavku. Ať již pozorujete čivavu při hře nebo když hlídá, platí věta jedné anglické chovatelky, že čivava je pes, který má „velké srdce v malém těle“.
Historie a původ čivavy
Před domestikací byly čivavy pravděpodobně divokými psy, kteří obývaly brlohy v zemi. Původ plemene je však nejasný. Existují tři teorie jeho vzniku.
Nejpravděpodobnější je však ta, která je založena na tvrzení, že čivava je potomkem psů zvaných tečiči. Tito psíci byli prý větší a zavalitější, než dnešní čivava a byli populárními miláčky toltéckých kmenů a později Aztéků. Vlastním územím plemene čivava je tedy území dnešního Mexika, oblast Chi-hua-hua, podle které dostalo své dnešní jméno. Indiáni ze střední Ameriky chovali tyto psíky k náboženským účelům. Při pohřebních obřadech byli rituálně usmrcováni a spolu se svým pánem pohřbíváni. Archeologové nacházeli pozůstatky čivav již z doby 1 300 a 500 let př.n.l.Takže tento psík na svých malých nožičkách vedle člověka ťape již pěknou řádku let.
Druhá teorie tvrdí, že čivava je potomkem evropských psů, kteří se za moře dostali s kolonizátory, kteří osídlovali střední Ameriku a podle třetí teorie má čivava předky z Číny, kteří se dostali do Ameriky buď s dálkovým pochodem nebo na lodích. Která teorie je pravdivá, už asi nezjistíme.
Jedno je však jisté, že chovatelům v USA se podařilo upevnit typ a mezinárodní kynologická organizace FCI v roce 1942 uznala standard pro plemeno čivava.
Chov čivav v naší zemi
Do tehdejšího Československa byla první čivava dovezena v roce 1971 z USA.
Byla to hnědá fenka Carissima Ali-Ettes a žila v chovatelské stanici z „Neuštejna“ u paní Dr. Pacltové z Nymburka. Až v roce 1974 se podařilo však odchovat první štěňátko. V naší zemi potom působilo a na chovu se podílelo také několik importů z Jugoslávie, Maďarska a Německa nebo Holandska. Chov se rozvíjel a začaly vznikat nové a nové chovatelské stanice.
Celkem bylo u nás do roku 1990 odchováno 466 štěňat ve 43 chovatelských stanicích. V současné době klub eviduje přes 300 chovatelských stanic.
Klub chovatelů čivav a naháčů
Jeho vznik se datuje k roku 1978, kdy byl začleněn pod ČSCH DZ. Od roku 1991 Klub chovatelů čivav a naháčů (dále jen KCHČaN) existuje samostatně a stal se členem sdružení kynologických klubů (SKK). Sdružení bylo začleněno do ČMKU, nás zastupuje v mezinárodní kynologické organizaci FCI. FCI potvrzuje a eviduje mezinárodně chráněné názvy chovatelských stanic, má záštitu nad mezinárodními výstavami psů, potvrzuje udělení titulu CACIB a vydává potvrzený diplom.
V roce 1999 na členské schůzi na základě referenda došlo k oddělení plemene peruánský naháč a čínský chocholatý pes od KCHČaN – mexický naháč však nadále zůstává jeho členem.
Nových a nových členů klubu stále přibývá, klub vydává několikrát ročně Zpravodaj KCHČaN , ze kterého chovatelé čerpají informace týkající se výstav, bonitací, krycích psů – chovatelská inzerce, veterinární rady a kontakty na členy výboru klubu a poradce chovu.
Poradci chovu vykonávají hlavní práci v terénu a vypracovávají zprávy o činnosti.Podílí se také na tetování nebo čipování štěňátek.
Chovatelé mohou do svého zpravodaje přispět též vlastními zkušenostmi nebo fotografiemi. Mezi členy jsou oblíbené klubové akce jako klubové výstavy a speciální výstav čivav a naháčů a též udělování titulu Klubový šampion, kterým se může pyšnit již nejeden čivavý kluk nebo holka.
Klub se též podílí aktivně na vydávání plemenných knih a je připravováno na podzim roku 2002 již čtvrté pokračování. Je pravděpodobně jediným klubem, který začíná zápisovým číslem 1 v roce 1973 vedle odděleného klubu chovatelů čivav a naháčů, který tuto evidenci též převzal.
Za dobu 28 let chovatele již mnoho malých čivavých kamarádů opustilo, ale mnoho dalších se také narodilo. Porody probíhají většinou dobře, málokdy je třeba císařský řez. V jednom vrhu bývá průměrně okolo 2-3 štěňat. Vzácností je 6 a více štěňat ve vrhu. Chovnou základnu kromě „domácích“ psů a fen posílili importi ze Slovenska, Německa, Belgie, Francie, Rakouska, Holandska nebo Itálie.
I když se čivava řadí k dlouhověkým psím plemenům, stáří 15 roků bývá výjimečné, je však možné. Časté jsou, a to je na pováženou, smrtelné dopravní úrazy, když se majitel spolehne na poslušnost svého pejska. Také mnohá štěňátka se bohužel nedožijí ani zápisu.
Každý, komu čivava učarovala a chce se jí ať už odborně či laicky věnovat , je vždy vítán v Klubu chovatelů tohoto kouzelného psího plemene .
Čivava a délka srsti
Zmíněná indiánská čivava měla krátkou srst, avšak okolo původní variety osrstění dosud vznikají spory. Obecně je dlouhosrstá čivava považována za líbivější. Krátkosrstých čivavek je v našich chovech zastoupeno méně, přesto mají své obdivovatele, kteří oceňují, že drobné tělíčko není skryto v bohatém osrstění.
Dlouhosrsté čivavy převažují také ve výstavních kruzích. Obě variety se mohou mezi sebou křížit, na výstavách jsou posuzovány však odděleně, přičemž jsou přípustné všechny barvy ve všech možných odstínech a kombinacích.
Péče o srst čivavy je poměrně jednoduchá u obou variet. Čivavu nijak střihově neupravujeme. Je třeba však oba typy srsti pravidelně kartáčovat. Na krátkou srst se používá štětinový kartáč a na srst dlouhou speciální, který má na konci hrotu gumové kuličky. Na rozčesávání dlouhé peříčkovité srsti za ušima, na ocase, zadních končetinách a límci u dlouhosrsté formy je vhodné používat řídký kovový hřeben. Při koupání můžeme používat různé kondicionéry, aby srst byla hladší a lépe se rozčesávala.
Celkový vzhled čivavy
Čivava působí dojmem malého psíka harmonického zjevu. Jablíčkovitá hlava je jejím typickým znakem a je velmi žádoucí, stejně jako kratší nos, výrazné oči i uši a pevná stavba těla, přičemž musí být dodržen poměr délky a výšky. Dalším typickým znakem čivavy je její vztyčený ocásek, nesený nad hřbetem do oblouku. Normální váha čivavy je mezi 1,5 až 2 kg, výjimkou není ale ani čivava vážící 0,5 kg. Výška u tohoto plemene není brána v úvahu Tzv. fontanela, dříve považovaná za důkaz čistoty rasy, je již dnes zcela oprávněně potlačována. Čivava má působit temperamentním dojmem s ostražitostí teriéra. Má ráda pohyb a měla by ho mít dostatek, aby nenastaly sklony k obezitě. Je proto potřeba přiměřeně čivavu „zatěžovat“ na čerstvém vzduchu – prospějete tím jejímu zdraví i náladě.
Čivava jako štěně
V péči o štěňata jakéhokoliv plemene je mnoho zásad co se týče očkování, výživy atd., které je nutné dodržovat, avšak u čivavy, která je specifikována jako nejmenší plemeno na světě, její velikost svádí hlavně děti k tomu, aby psíky nosili, eventuelně si s nimi hráli jako s hračkou. Divoké dětské hry mohou štěněti ublížit. Tahání za ouška a čumáček mohou štěněti také uškodit a u psíka může taková neblahá zkušenost přerůst až v odpor k „malým lidem“ – tedy dětem.
Je třeba upozornit na jistá rizika, která drobnému tvorečkovi hrozí. Pád z výšky – stačí nízká pohovka nebo nepřiměřený úder do drobné lebky může mít u čivavy smrtelné následky. Proto děti a člověka čivav neznalého posadíme raději s psíkem na zem.
Čivava je typickým rodinným pejskem, za normálních okolností zdravým a odolným a nemusíme mít strach, že bychom něco nezvládli nebo zanedbali, ale dobře jí bude pouze tam, kde nalezne pochopení.
Povaha čivavy
Dovedete si představit malého hlídače? Že ne? Dobře tedy sledujte čivavy na procházkách a nebo za plotem jejich zahrádek. Čivava je povahy ostražité a obranářské a nejednou to dá okázale najevo. K lidem by se však měla chovat přátelsky. Nadšení vyvolává její roztomilé chování, které se hodí k jejímu vzhledu.
Agresivní a neukázněná čivava není dobrým obrázkem svého pána. Je třeba být důsledný. Čivava je inteligentní pes, pochopí snadno co může a co je „fuj“. Též na výstavách je agresivní čivava v nevýhodě, napadá-li rozhodčí, odmítá-li ukázat chrup či útočí na sousední psy, nemůže být kladně ohodnocena.
Čivava je vlastně věčné štěně
Čivava je výsledkem procesu miniaturizace (nanismu). Tento pojem označuje trpasličí vzrůst. Rozlišuje se nanismus souměrný (všechny části těla jsou souměrně zmenšeny) a nesouměrný (dojde ke zmenšení pouze některých částí těla). Nanismus souměrný je způsobený poruchou funkce podvěsku mozkového tzv. hypofýzy. Tato porucha je u trpasličích plemen dědičná.
Čivava je typickým příkladem souměrného nanismu.
Znaky nanismu jsou na tomto plemeni velmi výrazné: trpasličí vzrůst při zachování tělesných proporcí, zvláštní tvar lebky, neuzavření lebečních švů (některé čivavy mají fontanelu i v dospělosti). Záměrem miniaturizace byla zachovat zmíněné štěněcí znaky do dospělosti, což se u tohoto plemene podařilo téměř dokonale. U některých čivav je na první pohled patrná také anatomická zvláštnost – štěrbina v nosní kosti. Aztékové do ní prý čivavám vsazovali kousky drahokamů.